Jak se učí na Stanfordu

Mám pocit, že ten časový posun už nikdy nedospím. Nejsem teď ani skřivan ani sova. Jsem už týden-a-tři-dny věčně unavený holub. Ale stálo to za to. Za mě dobrý.

Jak se asi studuje za velkou louží? Tahle otázka se mi honila hlavou při desetihodinovém letu z Paříže směr San Francisco (samozřejmě ne celých deset hodin, prokládala jsem to sledováním filmů, letadlovou stravou a čekáním fronty na záchod).

Hollywoodské filmy se na mě za ta léta asi podepsaly, protože moje představa USA zahrnovala McDonald na každém rohu, tisíce obtloustlých lidí, hromady aut a hluku. Tak to ale naštěstí v Kalifornii (to je ten stát v USA úplně vlevo) nebylo…

Ok Google, where is McDonald?

Palo Alto, kde jsme byli ubytování, je opravdu nádherné a klidné městečko. Při procházce snad v jakoukoli denní či noční hodinu potkáte jen velmi málo lidí, aut je na silnicích jen pár a na přechodu vás vždy pouští už když se k němu přiblížíte na pět metrů (ne jako u nás, kde ještě nejste ani na druhé straně a už vám nervózní řidič přejíždí paty). Na McDonald také nenarazíte, pokud se k němu výslovně (jako já) nenecháte navigovat pomocí telefonu (thank you, Google). A těch tlustých Američanů jsem taky zas tak moc nepotkala, spíš naopak (až to ve mě probudilo výčitky, že jsem dlouho nebyla běhat).

Takže palec nahoru.

Ačkoli jste o Palo Alto možná ještě neslyšeli, o Silicon Valley, jehož je Palo Alto součástí, určitě ano. Silicon Valley je světové centrum počítačového a technologického průmyslu a poblíž Palo Alto tak mají sídla velké firmy jako Apple, Google či Facebook.

Součástí Silicon Valley je i Stanford, který je od Palo Alto asi v půlhodinové docházkové vzdálenosti (což jsem poctivě několikrát ověřila). Poprvé jsme na Stanford University vyrazili třetí den našeho pobytu. Pro ty z vás, kteří o Stanford University slyšeli jen letmo (nevěřím, že jste o ni neslyšeli vůbec), jsem základní průzkum na internetu udělala za vás

  • Stanford je dle QS World University Rankings 2019 druhá nejlepší univerzita na světě.
  • Ze studentských projektů vzniklo několik světových firem jako je Google či Hewlett-Packard.
  • Celkově zde studuje cca 16 000 studentů (pro porovnání, například na ČVUT studuje kolem 19 000 studentů). Stanford se však pyšní tím, že poměr studentů k počtu učitelů je u nich na univerzitě 5:1.
  • Stanford je soukromá vysoká škola. Každý student platí 50 000 dolarů, tj. něco málo přes milion korun za každý rok studia (čtete správně). Napadá mě řečnická otázka, jestli si díky tomu studenti studia na univerzitě více váží…
  • Kolik procent uchazečů si myslíte, že při přihlášení se na Stanford uspěje? Chvilka napětí… Je to pouhých 5%! Což je ale trošku extrém. Co se počtu přijatých studentů týče, je Stanford v USA nejvybíravější univerzitou (Harvard je až na druhém místě). Pokud vás zajímá pár čísel z našeho kraje… V ČR jsou většinou nejpřísnější fakulty AMU v Praze s cca 14—18% úspěšností přijetí. U nás na ČVUT je nejpřísnější Fakulta informačních technologií, kde ale i tak máte šanci na přijetí 53%.

Tolik k doplnění vašich základních všeobecných znalostí. Nemáte zač. Ale teď už pojďme na mé čistě subjektivní Stanfordí dojmy…

Bylo nebylo… kampus jako z pohádky

Musím přiznat, že kampus Stanfordu mě fakt okouzlil. Už jen když se k němu blížíte dlouhou palmovou alejí zalitou sluncem, musíte se prostě usmívat a aspoň na chvíli zapomenout na všechna Fka, která jste kdy dostali.

Kampus Stanfordu je prý jeden z největších v USA. Možná proto se většina studentů po kampusu pohybuje na kole nebo elektrickém skateboardu (dodnes nechápu, jak se tahle věc ovládá). Ale pokud jste náhodou turista jako já, můžete se zadarmo svést jedním z mnoha univerzitních elektro-busů.

Celý kampus na mě každopádně působil dojmem čistoty a novoty (neřekli byste, že některé budovy tam stojí od roku 1891). Všude vidíte spousty zeleně a po přednášce si tak můžete odpočinout například na uměle vytvořeném travnatém kopečku (dokonce bez mravenců a jiných hmyzíků – testováno!).

Kdybychom takový kampus měli u nás, rozhodně bych si nestěžovala. Jednička s hvězdičkou, milý Stanforde… chci říct, A+.

Jak to páni profesoři dělají na Stanfordu

Při naší návštěvě jsem se seznámila s několika zajímavými lidmi. Jedním z nich byl i Chris Piech, Assistant Professor na oddělení Computer Science, který mi prozradil jedno z tajemství úspěchu Stanfordu (a já ho teď prozradím vám).

Kouzlo Stanfordu prý tkví v tom, že studenty učí studenti. Jednoduché. A má to, jak potvrdil Chris, hned několik benefitů.

Tak například, studenti-učitelé získají neocenitelné učitelské zkušenosti a své znalosti si vyučováním ještě více prohloubí — ne nadarmo se říká, že nejlépe začneš něčemu rozumět tehdy, když se to budeš snažit vlastními slovy vysvětlit někomu jinému.

Na druhou stranu studentům-studentům je blízké, když vysvětlení přijde od někoho, kdo sám daný předmět absolvoval před pár lety. Někdo takový má ještě v živé paměti to, jak sám začínal a co mu činilo problémy. Navíc, jak mi sám Chris s úsměvem přiznal: „Student studentovi vysvětlí látku jeho jazykem. Občas při tom používají i výrazy, které já ani neznám”.

Tento koncept má své výhody i pro univerzitu. Studenti-učitelé zastanou spousty práce, čímž uvolní ruce lektorům a profesorům, kteří se tak mohou více soustředit na další činnosti vyžadující vyšší kvalifikaci. Student-učitel navíc od univerzity není placen penězi, ale kredity.

Další výhodou je, že díky možnému vyššímu počtu studentů-učitelů mohou být jednotlivé studijní skupiny mnohem menší než u nás. Já jsem například sledovala výuku kurzu CS106A, což je takový úvod do programování. Zatímco přednášky jsou zde vedené zkušenými profesory, starší studenti-učitelé zde pak mají na starosti tzv. sections (u nás ekvivalent seminářů či cvičení). Každý section-leader má ve svém kruhu pouze cca 5 studentů.

S takovou skupinou se samozřejmě dá pracovat úplně jinak. Mnohem individuálněji. V průběhu semestru navíc v tomto kurzu mají studenti několik kontrolních bodů. Během nich si s nimi sedne jejich section-leader a projde s nimi jejich pokroky a problémy v daném kurzu.

Not bad, huh?

Také se mi líbilo, že výukové bloky mají na Stanfordu často kratší než u nás (cca hodinu). Což si myslím musí více vyhovovat jak studentům tak učitelům. Osobně jsem jako student po hodině přednášky většinou usínala. Jako učitel teď usínám jen málokdy, nesmím ale zapomenout po šedesáti minutách své studenty vzbudit.

Osobně jsem se během své týdenní návštěvy Stanfordu byla podívat na čtyřech různých přednáškách a jedné sekci. Nemůžu říct, že by se způsob výuky zásadně lišil. U každého učitele mě ale zaujaly a inspirovaly různé drobnosti…

  • Chris má například na Spotify playlist „Fresh class” a každou svou přednášku zahajuje pouštěním jedné z písní (já bych ve svém playlistu určitě měla úvodní znělku z Game of Thrones a 6 minut dlouhou Bohemian Rhapsody). Během přednášky pak Chris na každou otázku reaguje opravdovým nadšením a chválou doprovázenou slovy „fantastic question”. Každý tazatel je navíc odměněn nějakým ovocem.
  • Dále jsem se byla podívat na (pro mě velmi inspirativní) přednášku, kterou vedl Keith Schvarz. Asi po minutě jeho monologu jsem si v duchu opakovala jediné… ty drogy chci taky. Keith vkládá do přednášky opravdu neskutečně mnoho energie, mluví rychle a usnout by se vám nepovedlo, ani kdybyste chtěli. Jeho způsob vysvětlování obtížných programátorských konceptů byl ukázkový a navíc do výkladu zvládl šikovně vložit několik vtípků.
  • Líbilo se mi, že všechny přednášky jsou streamované a video-záznam je později též k dispozici (můžete tak na svého oblíbeného profesora koukat v pyžamu).
  • Na vedení sekcí mě zaujal (ale nepřekvapil) individuální přistup. Když je ve třídě méně než 10 studentů, nezabere ani tak moc dlouho se studenty probrat jak se tenhle týden měli. Navíc můžete každého studenta obdarovat müssli tyčinkou a neutratit přitom celou výplatu.

Je budoucnost v online vzdělávání?

Na Stanfordu si to dle mě už nemyslí.

Znáte projekt Coursera? Pokud ne, tak to určitě napravte.

Coursera je online vzdělávací platforma, kterou na Stanfordu založili v roce 2012. Hlavní myšlenka projektu byla, že vzdělání bude dostupné pro každého na celém světě. Jak mi však prozradil jeden z profesorů Nick McKeown, nakonec zjistili, že převážnou část přihlášených tvoří hlavně vysokoškolský studenti. Z nich pak online kurzy dokončuje prý jen necelých 5% z přihlášených. Čisté online vzdělávání tedy pro většinu studentů zřejmě není dostatečně motivující (přiznám se, že jsem pár svými nedokončenými online kurzy zřejmě přispěla do této statistiky).

Nick s online vzděláváním experimentuje i nadále. Protože mě samotnou teď tento model velmi zajímá, moc ráda jsem navštívila jeden Nickův kurz, který vede formou flipped class (převrácené třídy). V převrácené třídě se předpokládá, že se studenti učí doma z videí a na přednášce naopak řeší domácí úlohy, příklady a složitější koncepty.

Na základě Nickových zkušeností, ale tento čistý model flipped class nefunguje. Učení z videí prý ve studentech vyvolávalo pocit, že učitelé kurz neberou příliš vážně, a tak ho tak sami nebrali. Někteří dokonce na videa nekoukali. Postupně Nick skončil u kompromisu, který zdá se zatím funguje.

Studenti mají pořád k dispozici výuková videa. Na začátku přednášky však Nick obsah videí shrne a věnuje se vysvětlení hlavně obtížnějších partií. U studentů se počítá, že se na videa podívají buď před nebo po přednášce a toto dokazují úspěšným složením online kvízu, který je jim k dispozici pár dní po přednášce.

Osobně si pořád myslím, že přesun části kontaktní výuky do online formy není špatný nápad. Na druhou stranu jsem byla smutná z toho, když jsem se dozvěděla, že papírové studijní materiály (aka skripta a knihy) se již na Stanfordu už nějaký ten pátek nenosí. Chris mi vysvětloval, že hlavním důvodem je interaktivita. Například zatímco tištěná forma může popsat nějaký postup, v elektronických materiálech si studenti postup můžou sami odkrokovat. Sice to zní pěkně, ale jakožto milovník papíru říkám fňuk.

Závěrem

Nepřijde mi, že bychom s našimi výukovými metodami byli sto let za opicemi (ehm, Američany).

Hlavní rozdíl vidím v tom, že pokud učíte na Stanfordu — jste v pohodě. Průměrný plat lektora na Stanfordu je 6 a půl tisíce dolarů, což je u nás asi 150 000 Kč. Profesor na Stanfordu je pak měsíčně ohodnocen cca 20 tisíci dolary (necelých půl milionu korun).

O platech českých učitelů na vysokých školách se můžete dočíst například zde. Stručně řečeno…

„Platy učitelů bez příplatků začínají na 21 530 Kč (12. platová třída a pod 6 let praxe) a končí na 33 130 Kč (14. platová třída a nad 32 let praxe). Jednotlivé vysoké školy mají své vlastní mzdové předpisy, a tak se platy učitelů liší. Platy učitelů v České republice jsou však na posledním místě ve srovnání s Evropskou unií.”

Co z toho vyplývá?

Jistě se shodneme, že kvalita školství se odvíjí od kvality pedagogů. Vzhledem k jejich ohodnocení ovšem není divu, že spousty absolventů vysokých škol raději odchází do mnohem lépe placené praxe. Navíc aby fakulta obstála, musí její zaměstnanci nejen učit, ale také vykazovat publikace, psát granty, sbírat visačky z konferencí — no prostě „dělat vědu”.

Nemyslím si, že u nás učíme špatně. Jen u toho ještě musíme přeskakovat klacky, které nám hází pod nohy…

Jsem lektorka osobní produktivity se zaměřením na vysokoškolské studenty. Své zkušenosti ze studií a učitelské praxe předávám ostatním vysokoškolákům a ukazuji jim, jak studovat efektivně, úspěšně a bez zbytečného stresu.

>> Více se o mně můžeš dozvědět tady.
>> Napsat mi můžeš na eliska@studuj-uspesne.cz.
>> Připoj se k ostatním úspěšným studentům na facebooku.
Komentáře